Dnešní doba, ať už chceme nebo ne, spěje nezadržitelně do sféry konzumní společnosti. Známe to všichni – masová spotřeba, reklama vládne. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Ruku na srdce, vždyť se na tom všichni aktivně podílíme. Pokud si někdo myslí že hudební trh, potažmo jeho metalová hudební odnož, je na tom nějak výrazně lépe než ostatní odvětví, je totální blb a ignorant. Situace zkrátka není moc růžová. Proto člověka vždycky potěší, když v záplavě tisíckrát omílaných braků najde něco, s čím mu na mysli ihned nevytane alespoň pět dalších kapel, nebo ještě lépe, když ani po aktivní mnohahodinové meditaci nad kotoučkem není schopen vykoumat, do které že ho škatulky vlastně strčit.

Někdo by sice mohl DEAD SOUL TRIBE označovat za progresivní metal, ale to se mi v kontextu tohoto dnes již zprofanovaného pojmu bytostně příčí. Pokud byste snad přece jen chtěli označit DEAD SOUL TRIBE za progresi, pak si  s klidem můžete škrtnout onu cedulku na devadesáti procentech progresivní produkce, včetně veleslavného ‘hevíku‘ od DREAM THEATER – snad s výjimkou nedostižných PAIN OF SALVATION. To, co tihle Amíci (respektive Amík + tři Rakušáci) zvěčňují do drážek blyštivých kotoučků, totiž nemá v mnoha směrech konkurenci. V konečném efektu se sice jedná o metalovou hudbu, avšak pořádně říznutou rockovými postupy jako by ze 70. let. "Jako by" proto, že to jsou to ve skutečnosti postupy z roku 2003, ovšem pojaty v lehce postarším duchu. Tvrdá metalová kytara, nezřídka evokující Iommiho černý sobotní válec, se převaluje  mezi ležérními údery bicích. Výborně čitelná, i když pravda místy trochu monotónní, basa krásně tvrdí atmosféru,  kterou si můžete v klidu vychutnat, protože hudba sama nikam nespěchá a ponechá místo i pro skvěle zvládnuté vybrnkávací motivy s občasnou kudrlinkou navrchu. Ta má podobu třeba výborně znějících kláves, klavíru či flétny. Leader kapely Devon má jistě dobře naposlouchané legendární Andersonovy JETHRO TULL, jejichž vliv je tu a tam na albu trochu znát, stejně jak vlivy PINK FLOYD, ale třeba i OZZY OSBOURNEa. Jedinečnou devizou alba je Devonův vokální projev. Čistý, silný, atmosférický, originální … geniální. Pro lepší představu vzpomeňte na hlas Michela Kiskeho… znáte ne? No, tak přesně takhle Devon nezpívá! Nádhera, co vám budu povídat… poslechněte si třeba hymnickou „Some Things You Can´t Return“, což je dle mého názoru jedna z nejlepších písní na desce. Ale našlo by se jich tam ještě mnoho… Jednotlivé kompozice jsou složeny poněkud netradičním (že by progresivním?) způsobem, ve kterém není moc místa pro sólové exhibice nebo do nekonečna omílané refrény. A tak deska příjemně plyne a nenudí.

Atmosféra a duch hudby samotné je vlastně to, co mě k ní už zpočátku tak silně přivázalo. Hudba na „A Murder Of Crows“ má totiž zcela specifickou tvář, která si povahou trochu protiřečí. Zní totiž hitově a antihitově zároveň. Když jsem si desku pustil poprvé, zavrtaly se mi její harmonie do hlavy už při prvním zběžném poslechu, což je vždy varování, které většinou vede k rychlé oposlouchanosti nahrávky. Čím víc jsem se ale do aktuálního materiálu ponořil, tím víc detailů a poslechových kliček jsem v něm postupně nacházel. To je vlastnost materiálu, kterou autorům rozhodně přičítám ku prospěchu, protože složit „hitové“ (berte prosím ale pořád s rezervou), příjemně poslouchatelné a zároveň tak komplexní album rozhodně není běžná muzikantská praxe. Skvělou atmosféru a jedinečnost alba podtrhuje i vvýtečně zvládnutý obal s motivem havarovaného holuba. Vlastně se jedná spíš o vránu alegoricky připodobňující dnešního člověka ve vztahu ke světu a jeho odvrácené tváři. Texty poukazují na mnohé sociální problémy a předhazují posluchači antimilitantní otázky, které mnohdy zasáhnou duši stejně mocně, jako hudba samotná.

Pokud bych měl srovnávat „A Murder Of Crows“ s debutovým albem, přijde mi, že novinka je přeci jen běžnému posluchači přístupnější, jako by jemnější, v čemž  hraje svoji roli hlavně decentní zvuk kytary. Zároveň se tváří posluchačsky jednodušeji. Ovšem jen o trochu. Pořád je to hudba hlavně pro dospělé a hudebně vyspělé duše, true metaloví zastydlíci nechť si tedy postoupí dál do vozu. Kožená sedadla s ostny i nezbytnou sadou nástrojů a cédéček značky "UMUČ SE SÁM s.r.o" jsou ve druhém vagónu, hned za polstrovanými zvukově izolovanými místnostmi pro zešílevší avantgardisty.